Ondřej Brzobohatý na konferenci WO.men

Dámy, paní, mladé paní, děvčata, dívky, slečny, sestry, sestřenice, matky, tetičky, babičky, zkrátka milé ženy a vy ostatní, dovolte mi ze všeho nejdřív ospravedlnit mé vystoupání na toto podium a mou drzost přijmout roli kompetentního řečníka, muže, který na vaši adresu v následujících několika minutách vyšle s tím nejlepším přesvědčením snůšku jednoduchých vět a souvětí, jenž ve svém obsahu zdaleka nepředčí vaši podstatu existence na této planetě. Jinak řečeno, je mi ctí, že mezi vámi můžu být a děkuji za tuto příležitost.

Když jsem přemýšlel nad tím, čím bych mohl zrovna já přispět svým vystoupením k tomuto setkání, se vší pokorou, mě vlastní, jsem na nic nepřišel. Tedy ne na nic, co by jste samy nevěděly. Víte, připadá mi to totiž, jako kdyby měl meteorolog popisovat před zástupem hvězdářů a astronomů vliv ozónové díry na globální oteplování. Zkrátka, to málo o čem se s vámi chci podělit je těchto pár následujících vět a jedna důležitá prosba, která zazní až v samotném závěru mého vystoupení…

Vy, ženy, jste na rozdíl od nás, mužů, dostaly do vínku výjimečný dar hlubšího vědění a vnímání přesahů celé existence všeho. Máte smysl a dovednosti, o kterých se může nám mužům jenom zdát. Nejen, že dokážete dělat v jeden jediný okamžik několik věcí naráz, nebo vnímat mnohem sensitivněji bolesti či tajemství druhých skryté za přetvářku, nebo odolat nesnesitelné fyzické bolesti při porodu potomka a chtít to dobrovolně opakovat zas a znovu, či naslouchat svým instinktům, které jsou spjaty s přírodou, matkou zemí a celým vesmírem vůbec, vám navíc tohle všechno připadá přirozené. Nám ne.

My, muži, se vám v mnoha věcech nejsme schopni rovnat. Nejde to. Není to vlastně ani náš úkol nebo naše poslání. Snažíme se stále dokola a zcela marně pochopit ten chaos ve vašich hlavách, který však vy zcela oprávněně považujete za plynulý tok energie a informací, jenž mají své přirozené konsekvence a jasné účely.

Na oplátku jste zase vy často překvapeny naším dětským pískovištěm v našich hlavách, kterému my říkáme pevný řád, jehož zákony podle našeho výkladu určuje racionalita, ale často je to především míra testosteronu a někdy i drzost nevědomí.

Nechápejte mě prosím špatně… rozhodně zde nechci vystupovat v submisivní roli obhájce žen a kata mužů, jen bych rád objasnil anebo snad jen připomenul jistá fakta.

Ženy jsou zkrátka vybaveny výjimečnými schopnostmi, kterým především muži začali říkat “ženské zbraně” a tyto dary ženy používají stejně tak, jako by jich využíval kterýkoli jiný tvor existující na planetě Zemi. Muži ale také nepřišli zkrátka. Náš, říkejme tomu mužským slovníkem, arzenál, je neméně pestrý, jen je v každém směru podružný nebo doplňující k tomu ženskému. My muži přineseme spermii, ženy stvoří dítě, my postavíme dům, ženy z něj udělají domov, my přijdeme s myšlenkou, ženy z ní vytvoří životní poslání. Cokoliv ženám dáme, dokáží zdvojnásobit, zpestřit, vylepšit a zdokonalit. To samé ovšem platí i v případě, kdy ženám dáme věci zlé, pak holt musíme očekávat peklo. Jak říká Danny DeVitto ve Válce Roseových, jsou dvě věci, ve kterých muž ženu nikdy nepředčí… v lásce a v pomstě. Ale abych to odlehčil, Walt Disney zase řekl, že žena je víla s kouzelným proutkem a muž je dýně, která se díky ní může proměnit ve zdobený kočár z drahokamů.

Vím, že to neplatí vždycky a ve všech případech a nelze to aplikovat na každého jedince, ale znovu opakuji, nejedná se o servilní mazání medu okolo vašich rtěnek, ale o konstruktivní záměr, který se váže k oné prosbě, o které jsem v úvodu mluvil. Ale ta prosba má stále svůj čas…

Vše, co bylo doposud řečeno není nic, co by jste už neslyšely, nebo se někde nedočetly. Jen, možná, jste na to některé z vás už zapomněly. Zapomněly jste, jak nepostradatelné jste.

Vždyť díky vám se Adam z ráje nestal do konce své existence jen nudným polonahým sucharem, ale okusil ze svého života víc, než měl dovoleno. Že to vy jste byly většinou příčinou či přímo autorkami historických událostí dějin naší civilizace. A bůhví, možná nejen té naší. Zapomněly jste, že především kvůli vám se muži před sebou vždy předváděli a vytahovali a dokazovali vám svoji oddanost a věrnost. Bohyně, královny, vládkyně, nymfy či víly… vždy na samém vrcholu důležitosti, síly i moci, hodny obdivu, glorifikace, a především respektu jiných žen i mužů.

A dnes? Genderová nerovnost, segregace, šikana, domácí násilí, stereotypy.

Úklid, vaření, domácnost, děti, školy, sex, manželský sex, porno, nevěry, práce, plat, účty, hypotéky, dluhy, tchýně, Vánoce, promoce, poluce, důchod.

Hesla, která si vylepíme na naši vnitřní ledničku, a pokaždé když se z ní jdeme dobrovolně přesytit méněcenností, zklamáním či depresí, nebo si večer k televizi otevřeme lahev marnosti, se na jedno z těch hesel zadíváme a ohneme hřbet o další centimetr níž.

Není třeba, abych tyto stereotypy nějak podrobněji rozváděl a popisoval. Od toho jsou daleko povolanější a v této oblasti znalejší a erudovanější něž já. Bez sebemenší špetky bagatelizace a s ohledem na křehkost ledu, na kterém se v následujících větách hodlám pohybovat, vám všem sám za sebe k tomu můžu říct jediné.

Stereotypy ve skutečnosti existují pouze proto, že my sami jsme to připustili. My všichni, jak muži, tak ženy. Ony stereotypy nevznikly jen tak. Nespadly z nebe, ani nevyrostly ze země. Zrodily se v nás samotných. Ale proč vlastně? Tento termín – stereotypy – jsme si my lidé vymysleli, abychom se lépe orientovali a udržovali ve společnosti. Jsou zase jen důsledkem našeho zjednodušování života a postupného otupění v naslouchání si sebe navzájem. On je vlastně docela paradox, když si uvědomíte, že ty největší hlavy světa skrze svůj geniální talent vynakládají veškerou svou inteligenci na to, abychom my tu naši omezili. A měli tak svůj život jednodušší. Počítače, internet, mobily, auta s automatickou převodovkou, navigace, Google, wikipedie, GSM banking, mikrovlnky, lžíce na boty, polohovací křeslo, Netflix.

Žijeme ve světě, který je pohlcen pohodlností, a to nejen fyzickou, ale především mentální, a tato pohodlnost je potom důsledkem menšího zájmu o hlubší vědění, důsledkem předsudků, škatulkování, a právě i oněch stereotypů. A to všechno jenom proto, že je to tak vlastně snazší. Jenom proto, že jsme se tomu podvolili. Že jsme to připustili.

Renomovaný psychiatr Radkin Honzák říká, že naše vědomí běží na 2 % mozkové kapacity. Já říkám, je to vidět.

Dovolte mi ho dále citovat: “Obávám se, že obecně náš mozek bude poněkud degenerovat s ohledem na všechny možné elektronické vymoženosti, které používáme. Poptejte se, kolik dětí si dnes umí zavázat tkaničku od bot a kolik lidí s maturitou umí dát dohromady větu o dvou čárkách. Všechno, co mozek namáhá, ho trénuje, kdežto vše, co mu práci usnadňuje, mozku dovoluje zakrňovat.”

Výrok pana doktora Honzáka jen dokazuje, že my lidé budeme raději neúnavně hledat cestu, jak vše zjednodušit a onálepkovat, než abychom se zbytečně zaobírali původem a příčinou té či oné problematiky.

Pojďme si ale tuhle jednoduchou rovnici rozebrat a společně se podívat do tohoto unaveného mozku, který nám pojmenoval a vymyslel termín – stereotypy.

Stejně tak jako předsudky, i stereotypy vycházejí z primitivní slabosti a tou je – strach. A z čeho často vychází strach nebo obavy? Z nevědomí. A nevědomí je následkem nezájmu. Co to tedy znamená?

Že stereotypy jsou v překladu prakticky jen nezájmem řešit obsah, který nesou. Pakliže máme zájem bavit se o roli matky i otce při výchově dítěte, diskutovat o vyrovnaných platových podmínkách pro ženy i muže nebo rozebírat společenské postavení žen i mužů takovým způsobem, že při jeho závěrech dosáhnou obě strany vzájemného porozumění, pochopení a konsensu, potom o žádných stereotypech nemusí být ani řeč.

Nicméně aby tomu tak bylo, musíme dbát o dvě nejpodstatnější věci. A to je zájem a respekt.

Bez zájmu a respektu se budeme věčně točit v kruhu nálepek a předsudků a z veškerých dialogů budou vždy jen spory.

Rád bych ale poukázal na velmi podstatný fakt. Nejde totiž zdaleka jen o dva rozlícené tábory mužů a žen. Jde o obecné povahy všech lidé, nehledě na pohlaví, věk, rasu či sexuální orientaci. Nejen v otázkách stereotypů si můžete častokrát všimnout, jak si například samy ženy střílejí do svých vlastních řad. Ponižují v očích ostatních ty druhé emancipované a sebevědomé, jen aby před sebou samými obhájily vlastní nedostatečnost a méněcennost. Příklady? Módní redaktorky, bulvární novinářky, ředitelky institucí, šéfky společností, političky, herečky, zpěvačky, bloggerky… Často se vezou na vlně mužského šovinismu, jen aby se zavděčily svým nevyřešeným komplexům z dětství či jiným křivdám a vyrovnaly se tak mužům v jejich testosteronové nadvládě. To, co dokáže žena provést druhé ženě za podraz či levárnu, by kolikrát nenapadlo ani toho nejlstivějšího mužského.

Já sám jsem vyrůstal mezi intrikami, nebudu dál rozebírat kde a jak jsem se s nimi setkával, ale znám je víc než dobře. A bohužel na vlastní kůži díky bulváru také znám, co to je, když se na vaši adresu dostaví lživá pomluva, které mnoho lidí rádo věří a vy nejste schopni slova, jelikož se jedná o křivdu, která vám vyrazila dech. Člověk se v takových chvílích může cítit úplně sám, zrazen, podveden. Ale jak správně popisuje Miguel Ruiz ve své knize 4 Dohody, jde jen o vnější sen, který se vám snaží vnutit druzí lidé, aby se oni sami cítili líp. A vy máte vždy na výběr ze dvou možností. Buďto ten vnější sen přijmout a být dál v roli oběti, anebo ji odmítnout a žít podle vlastního snu a svého vlastního přesvědčení. Život je vlastně velice zjednodušeně řečeno takový neustálý boj o to nenechat se nikým ponižovat a naučit se s pokorou nad nikoho nepovyšovat.

A k tomu právě nejlépe slouží onen zájem a respekt. Ty potom tvoří komunikaci, dialog. Dialog mezi muži a ženami, mezi muži a ženami navzájem, ale i mezi pubescenty a dospělými či mezi dětmi a seniory, nehledě na pohlaví.

Zájem a respekt, který si můžeme projevit nám totiž nabízí nepřeberná množství řešení.

Takže mi dovolte, milé ženy, kterým jsem v úvodu své řeči připomněl váš nezpochybnitelný kredit, abych vás teď obecně a s nadsázkou pokáral za vaši poddajnost a často i lenost se něčemu takovému, jako jsou stereotypy, vůbec přizpůsobit. Ano, i já často cítím tu genderovou nevyváženost a šikanu šovinistických primitivů, kteří zneužívají vaší citové křehkosti, zranitelnosti a realizují si na vás své komplexy. Ale proti tomu nelze bojovat jen tak, že to budete pojmenovávat a demonstrativně vykřikovat, že je to špatně. Proti tomu nejefektivněji můžete bojovat právě vy samy, a to dvěma způsoby. První způsob je v tom, že mužům, nebo i ženám, nedáte šanci, aby vás, kdy do takové usurpující role dostali. Nikdo nemá právo kohokoliv vlastnit či si ho přivlastňovat, vždyť přeci principem slušnosti a respektu je ctít svobodu druhého člověka.

Muži tohle často popírají a z pozice síly, moci, vydírají ty ženy zranitelné nebo nesebevědomé.

Ale muži se často chovají právě tak, jak jste je vy, ženy, samy vychovaly. A tím se dostávám k tomu druhému způsobu. Pouto matky je daleko silnější než to otcovo a muži dospívají v samostatné jedince především vlivem vás žen. To vy máte ten obrovský dar mít ve svých rukou výchovu další generace mužů, kteří budou buďto vašimi nepřáteli nebo spojenci. To vy z nich dokážete udělat hulváty nebo gentlemany. Vy ženy kojíte nás muže a příroda ani nedovolila, aby to, kdy bylo jinak.

Vy jste zkrátka ty královny, vládkyně a bohyně a my muži jsme, nebo bychom alespoň měli být, vaši oddaní poddaní, vaši milenci, manželé, přátelé a partneři. Celý svět se zkrátka točí kolem vás, protože to vy jste nositelkami života.

A teď jsme konečně u toho, o čem jsem mluvil v úvodu… Má prosba!

Moc vás prosím, nikdy nezapomeňte na to, kým jste!